Pověsti Šumavy - Pověsti o lesních skřítcích

Jednou poměrně dosti rozšířenou činností starých šumaváků v období letních měsíců byl sběr lesních plodů a hledání hub. Na rozdíl od nynějších obyvatel Šumavy, kteří jdou do lesa spíše rekreačně, byl to pro starousedlíky jeden ze zdrojů obživy. A zase i tato činnost byla opředena nejednou lidovou pověrou. Věřilo se například, že zrovna tak, jako každý strom v lese, tak i všechny lesní plody a houby jsou pod ochranou malých, nepatrných bytostí, které se stanou neviditelnými při vstupu lidí do lesa. Těmto bytostem se vždy musely obětovat první tři lesní jahody, borůvky, maliny nebo brusinky, či ostružiny, a to tak, že se hodily přes hlavu a pak prý jako zázrakem brzy se naplnily nádoby ke sběru oněch lesních plodů určené. Když však někdo opomněl tak učinit, měl pak velký neúspěch při sbírání a také obtěžoval jej i všelijaký hmyz a nebo se dokonce vrátil domů s poloprázdným džbánkem.

Při hledání hub se zase nesměla žádná nejedlá houba povalit, či nějak poškodit, zvláště mochomůrky červené, neboť v její blízkosti žil prý strážce všech hub - malý trpaslík, který hodnému houbaři postavil před oči krásného jedlého hříbka. Přišel-li však někdo zlý clo lesa, a to jen ze ziskuchtivosti a chamtivosti, ze vzteku ještě rozkopával nejedlé houby, tomu se strážce mstil tak, že mu na větve stromů a keře rozvěšoval pavučiny a do cesty mu

kladl větve, o něž musel zakopávat a ten pak zaneprázdněn neustálým vyhýbáním se napadaným větvím a otíráním obličeje docela nic nenašel. Naproti tomu zase chudým šumavákům, kteří přišli do lesa jen proto, aby si zpestřili svůj už tak dosti skrovný jídelníček, těm stavěl do cesty ty nejkrásnější jedlé hříbky. Také staré a již zvadlé hřiby se nesměly poškodit, musely se ponechat v lese, prý pro větší štěstí při hledání.

Mnozí šumaváci věřili i na to, že sv. Prokop je patronem všech jedlých hub a leckteří z nich při vstupu do lesa pronesli k němu krátkou říkanku. Pak si prý přinesli domů plný košík hub.

Mezi lidmi, žijícími ve starých šumavských hvozdech kolovaly i takové pověsti, že v mechu žije jakýsi národ dobrých lidiček, kteří jsou lidem příznivě nakloněni a také jim.