Pověsti Šumavy - Loučovické kostelíky

Čechy, díl II. Vltava, Otovo nakladatelství, 19.století

Adolf Heyduk: Pověst o založení loučovických kostelíků

V Kienberku rozběhne se Vltava pojednou a zaplavuje břehy tak, že ona místa, kde se opětně na východ obrací, statným rybníkem býti se zdají. Kamenní hrochové jakoby ponořili se dolů do hloubky černé vody, po březích hojně sítím zarostlé. Vše je zase klidno a ticho až k starému, opuštěnému hamru, odkud počínají druhé Vltavské peřeje, větší, divočejší, ale též malebnější prvních. Vesnička Kineberk jest neveliká. Před ní na obou březích Vltavských stojí naproti sobě dva maličké, téměř stejné kostelíky. Oba vystavěny jsou v XIV. stol., dle pověsti od dvou rozvaděných bratrů Vítkovcův, Oldřicha a Prokopa. Byli to synové Petra z Rožmberka, řečeného Udatného, jinak Mnicha, který již v letech jinošských vstoupil do kláštera Vyšebrodského. Později odloživ roucho mnišské, stal se vladařem domu Rožmberské­ho a šťastným manželem mladistvé, spanilé Violy Těšínské, vdovy po králi Václavu III., posledním Pře­myslovci, jež však ne celý rok po svatbě r. 1317 bezdětna zemřela. Na stará léta Petr opět do kláštera se utulil. - Příčinou obapolné nenávisti bratrů Oldřicha a Prokopa byla prý dívka vzácného rodu šlechtic­kého, již nakloniti si oba marně toužili. Jeden z bratří odcházeje na úhlavního nepřítele křesťanstva do svaté země, zavázal si druhého tak, že v nepřítomnosti jeho nebude s dívkou ani scházeti se, ani hledě­ti ji sobě nakloniti. Ona po návratu sama voliti měla bez nucení. Ale marna byla přísaha druhého. Ne­odolal touze srdce mladického, aniž odolala dívka slibům a slovům, jimiž ji vášnivý milan k sobě poutal. Dosáhl cíle; odvedl dívku ženou do hradu oteckého. - Brzy vrátil se bojovník kříže do krásné vlasti če­ské. Lítosť, hněv z nevěry bratrovy, nenávist a závist zmocnily se duše jeho. Stíhal skrývajícího se bratra. Na místě, kde vesnička stojí, potkali se. Výčitky, odpor, příkrá slova a zášť vtiskly jim meče v tuhé dla­ně. Doráželi na sebe jako podráždění lvové; hněvy jejich rostly, jakoby ty dvoje peřeje Vltavské proti so­bě tekly, chtíce jedny druhých strhnouti. Rána stíhala ránu, meč dopadal na meč. Netknuti stojí reci, ale sil ubývá oběma. Tu v nejlítějším dorážení zdálo se jim, že slyší s nebe hlas mohutný jako tajeplná slova dalekého hromu, před nimiž tichlo šumění stromů i víření peřejné: "Jste-li vy bratři? Chcete snad zahubiti druh druha pro věci toho světa, zapomínajíce spasení duší? Smiřte se!" Jako bleskem omráčeni stanuli bratři; ňadra se chvěla, oči se sperlily. Odvrhnuvše smrtící zbraně, klesli si do náručí; smířili se. Památkou smíření toho jsou prý oba kostelíky, jež každýž z bratrů svému posvětiti dal patronu. Oldřich nad to vystavěl r. 1367 mimo zmíněný klášter Výtoňský ještě špitál pro poutníky české. Tak pověst; sku­tečně byly kostelíky vysvěceny r. 1361 za vladařství Jošta Prvního, syna někdy Petra Udatného. Roku 1644 byly oba chrámečky opraveny, od té doby však zase, jmenovitě onen o něco větší na pravém břehu, val­ně sešly. Chrámek na levém břehu jest sice zachovalejší, ale velmi nevkusně vyzdoben. - Voda u koste­líků je temně hnědá, až černá, ale do dlaně-li si nabereš a dolů pouštíš, leskne se čarodějným zlatým svitem.