Pověsti Šumavy - Divoká honba

O divoké honbě na Šumavě bylo již mnoho napsáno. I já se pokusím o vysvětlení tohoto úkazu. V první řade to byla lidská bázeň a také tehdejší tmářství, které vedlo lid vyprávění čistě osobitému o divoké honbě. Jdeme-li však hodně zpět do minulosti ještě k době, kdy nejen celá oblast Šumavy, ale i část nynějšího Rakouska a Bavorska byla osídlena pohanskými kmeny Keltů, Quádů, Markomanů, Bójů, Illirů, tak už v tomto období byl tento pojem velmi rozšířen. Vyprávělo se, že právě na podzim nejvyšší z bohů germánských bůh Vodan se stěhuje se svými Valkýrami a béře sebou duše zemřelých bojovníků a vede je do jejich vytouženého nebe WuJhall. Cestuje prý korunami stromů a zle se povede každému, kdo se mu do cesty postaví. Vezmeme-li však v úvahu tehdejší dobu, kdy jen světlo z louče osvětlilo chudé světnice lidských příbytků a stalo-li se náhodou, že ten. o jediný zdroj světla zhasl a venku dul mocně vítr, shazoval listí ze stromů, v jejichž korunách ozývaly se ještě všelijaké zvuky, nesmíme se divit tomuto vyprávění. My si již tento čistě přírodní úkaz dokážeme vysvětlit. Na podzim totiž nastává jakési nové proudění v ovzduší, které se děje výměnou teplého a studeného vzduchu. Projevuje se to hlavně tím, že vítr vane ve výše položených vrstvách, tedy v korunách stromů, zatímco dole u země je velmi často bezvětří. Dříve si však toto lidé neuměli ještě vysvětlit, a proto celý tento přírodní úkaz opředli pověstí o divoké honbě. Pronikáním křesťanství, které do těchto oblastí přišlo až dosti pozdě, začala hlavně církev bránit dalšímu rozšiřování této pohanské pověry, avšak sama neuměla prostým lidem vysvětlit tuto záhadu, která stále trvala.

Vynalézavosti lidské ve vymýšlení pověr však nestálo nikdy nic v cestě. A tak se tedy postupem času z nejvyššího germánského boha Vodana a jeho Valkýr stal Divoký myslivec, jako vůdce všech zemřelých pytláků a čarostřelců, se kterými se vždy v podzimní době cestuje korunami stromů, ještě spolu se smečkou psů. Kdo prý se mu do cesty postaví, tomu vhodí oknem do světnice smrduté koňské kopyto a obdaří celé stavení neštěstím. Když se neštěstí chce odvrátit od příbytku, musí se kopyto zakopat pod okapním žlabem. Tyto pověsti se vyprávěly i dětem. Ty si však ve své dětské obrazotvornosti neuměly zcela dobře představit Divokého myslivce a jednak také ovlivněny školní dřívější náboženskou naukou o ďáblu a duší zemřelých vznikala v některých oblastech Šumavy zcela nová pověstní látka, jež zaměnila Divokého myslivce a jeho čarostřelce v ďábla putujícího s dušemi zemřelých nehodných lidí. Vyprávění o divoké honbě se však udrželo až do doby konce druhé světové války a pověstí tohoto námětu je mnoho. Pro doplnění si dovoluji uvést jednu z nejoblíbenějších a nej- rozšířenějších zde na Šumavě, která se však zachovala ústním podáním.

Podzim svým barevným hávem zahalil celou oblast Šumavy. Příroda dala příkaz a listí padá ze stromů, vítr fouká a podzimní deštivé dny už nastaly. Jak příjemně a jak útulně je v této době u tepla, zvláště večer, kdy meluzína zpívá v komíně. Není to však zpěv, ale jakési naříkání, které je sem tam přerušené rozzuřeným dujícím větrem, který jakoby chtěl vše, co do cesty mu přijde, vzíti s sebou. Naproti tomu jak milo a příjemně je v jedné šumavské chudé jizbě, kde dobrá babička musí příst a u ní na lavičce poblíž kuchyňských kachlových kamen sedí asi desetiletý chlapec a osmileté děvčátko. Naslouchají kvílející

meluzíně, ale tato zábava je brzy omrzí a začnou prosit dobrou babičku o pohádku. Ta se nenechá dlouho pobízet a začne vyprávět.

Dávno je už tomu, co na Šumavě žil jeden statný dřevorubec se svou ženou. Měli ještě chlapce a děvčátko asi tak staré jako jste vy nyní. Stalo se to tenkrát také na podzim, kdy vítr dul a shazoval listí ze stromů a meluzinin nářek rozléhal se po celém dalekém okolí. Byl už večer a otci zachtělo se piva. Zavolal proto obé děti a poručil jim, aby došly do vzdálené vesničky pro pivo. Děti, to se ví, bály se jít večer ven, protože cesta vedla lesem, ale protože to byly děti především poslušné, vzaly od otce bez odmluvy džbán, peníze a vyšly. Držely se za ruce a brzo došly do hospůdky ve vzdálené vesničce. Tam se ohřály a pak s plným džbánkem se vydaly na zpáteční cestu. Když ale už byly v lese, tak náhle přestal vítr foukat a vůkol se rozhostilo úplné bezvětří. Jejich cesta vedla přes jedno lesní rozcestí a když tam došly, spatřily, jak uprostřed stojí stařec. Měl dlouhé bílé vlasy a také dlouhý bílý vous, sahající mu až po pás. Dobrácky se na ně díval. Oblečen byl jako poutník, v pravé ruce držel dlouhou hůl, o kterou se opíral. Děti se ulekly a rychle se k sobě přitiskly. Tu na ně ten stařec promluvil:,,Nebojte se mne děti, nic vám neudělám. Vím. že jste hodné a poslušné, a proto jsem také zde, abych vás varoval. Dnes je zvláštní den, neboť se co nevidět přežene divoká honba. Džbánek dejte rychle sem doprostřed tohoto rozcestí a honem se skryjte tady pod tímto rozložitým dubem. Musíte být hezky tiše. Zle by s vámi bylo, kdyby vás jen spatřil Divoký myslivec s dušemi zemřelých bývalých čarostřelců a pytláků, neboť je zlý a krutý. Co však uslyšíte nebo uvidíte, o tom nesmíte nikdy otci ani matce nic říci. Divoký myslivec vám totiž udělá z tohoto džbánku džbán kouzelný. Stále bude mít váš otec v něm dosti piva. Bude dobré a lahodné. Vy však toto nesmíte vyzradit, jinak posvátná kouzla navždy zmizí. Nezapomeňte na má slova. Až pak se přežene divoká honba, jděte zase hezky domů, a to co nejrychleji. „Nezapomeňte na má slova, již nikdy více mne nespatříte." A tu se také dobrý stařec dětem náhle před očima ztratil. Děti se pak ve strachu k sobě přitiskly a ještě více se přikrčily pod dubem. Pojednou v dáli uslyšely dusot koní, praskot větví, kvílení, naříkání i štěkot psů a jejich vytí. Vítr dul v korunách stromů a pod jeho náporem se lámaly větve a těžce dopadaly na zem. Tylo strašidelné zvuky byly slyšet chvílemi zpovzdálí a chvílemi opět zblízka. Zatímco nahoře ve větvích tak zběsile zuřila vichřice, bylo dole naprosté bezvětří. Kolem se rozprostíraly šedé závoje mlhy, lehce se snoubící s černou tmou. Tu však z celé této směsice zvuků náhle zazněl hlas, jakoby to byl hlas z nebe: „Zde jsou cítit nablízku lidé, a přece nikoho nelze spatřit!" Tento hlas byl doprovázen několikerou ozvěnou hned se vzdalující a zase hned se přibližující. A že nikoho nebylo možno spatřit? Ta milosrdná mlha skryla ubohé lidské tvorečky, strachem se tetelící pod starým dubem na příkaz onoho dobrého starce, který každého Člověka varuje před divokou honbou.

Vítr se pak snesl k zemi a vystrašené děti uslyšely jakési mlaskání a divoké ssání od rozcestí, kde stál jejich džbánek s pivem. Pak se vítr opět vznesl do korun stromů a pomalu se vzdaloval. Zdáli ještě bylo slyšet skučení vichřice, ale pozvolna se les začal naplňovat klidem, který pak přešel až v hluboké, téměř v zlověstné ticho. Přerušilo jej jemné mrholení, přinášející spásnou vláhu na rozpálená čílka obou dětí, které ještě teď se k sobě strachem tiskly. Když pak se osvěžily tímto mírným deštěm, osmělily se vyjít ze svého úkrytu. Rychle, jak jim stařec radil, vzaly džbánek a honem pospíchaly domů. Ten večer ani měsíc nesvítil, kolem všude rozprostřela své husté závoje černé tmy paní Noc a ujmula se tak své vlády. Děti však cestu domů dobře znaly, ale přece přiběhly s pivem řádně vylekané a udýchané. Otec již na ně čekal, přece jen měl strach, kde se tak dlouho zdržely. Dětí však postavily džbánek na stůl a hned odběhly za pec, kde se zase k sobě přitulily strachem jako v lese pod starým dubem, neboť se bály. že otec bude hubovat kvůli malé míře piva. Stalo se však něco jiného! Po večeři otec popíjel a chutnalo mu pivo velice, dal napít i své manželce a piva bylo stále dost a dost. Nijak se však nad tím nepozastavil a když už měl dost, uschoval zbytek piva do sklepa. Druhý den po práci usednul k večeři a pak si opět zavdával dobrého piva i pomlaskával, jak je chutné. Zase jako den předtím se nepodivil, že piva neubývá a znovu jej uložil do sklepa. Třetí den to bylo všechno stejné. Piva bylo ve džbánku stále dost. To už ale otce přece jen udivilo a zavolal hned děti, co s pivem prováděly? Nyní se totiž začal bát, že pivo je začarované. Děti však pamětlivy. že nesmí nic vyzradit o divoké honbě, zprvu zapíraly, že nic neví. Stále měly na mysli radu dobrého starce, který jim pomohl vyhledat místo úkrytu před Divokým myslivcem.

Otec však již byl velice rozhněván a už jim i hrozil, že jim dá notně na pamětnou, když neřeknou pravdu a ještě je vyžene! Tu se děti ulekly, bály se otcova hněvu, snad ještě více než hrozby divoké honby a tím tedy i ztráty kouzelného džbánku, a protože to byly děti především poslušné, řekly otci pravdu. A tu se to stalo! Před chvílí ještě plný džbán piva náhle vyschl. Otec ještě rozhněván obrátil nyní svoji zlobu opět na ubohé děti a spílal jim, že mu to tedy neměly říkat! Přece mu bylo líto tak dobrého piva. Když však svůj rozzlobený pohled od vyschlého džbánku obrátil na vystrašené oči obou svých dětí, zželelo se mu jich. Vždyť jsou to jeho tak hodné děli, poslušné, prosté jakékoliv šalby, a proto se na ně usmál. Pohladil ty jemu tak drahé hlavičky z kadeřemi, setřel s líček slzičky strachu a nakonec je pochválil, že jsou hodné a poslušné. Sám byl rád, že ho neobelhaly. A že se snad o to pokoušely? To přece jen z lásky k němu, aby měl vždy dobré pivo! Také snad proto, aby se zavděčily onomu dobrému starci, který je schoval před Divokým myslivcem. S otcovskou láskou spolu se ženou je uložil k spánku a sečkal, až se jim víčka zavřela a ony slastně usnuly. Tím končí milé děti pohádka o divoké honbě na Šumavě i vy už musíte jít také spát. Nechť se vám zdají krásné sny.

Tak skončila hodná babička své milé vyprávění. Obě děti šly nerady spát. Babička šla s nimi, počkala, až se jim víčka ztěžklá spánkem zavřela. Když pak usnuly, zdálo se jim o lese, o šumění větru v korunách stromů, který vždy touto podzimní dobou tak mocně duje. Meluzína v komíně jim ještě dlouho zpívala do noci ukolébavku, až i ona unavena, uklidnila se a usnula.