Ta zlatá Pepinka z Ribstone

Mezi všemi jablůňkami jsme si vybrali právě Pepinku z Ribstonu, protože její vzhled, chuť i chování jsou nám, v šumavské školičce pod horou Loučí, tak milé a blízké.

Kdysi nám za školou vykvétal malý ovocný sádek. Každoročně rodil nádherná, červeně žíhaná jablíčka, která jsme v září česávali do vrbových košíků. Něco z té dávné úrody jsme jídávali ještě do konce podzimu, něco zůstalo na vánoční stůl a zbytek dostávali v zimě do krmelce jeleni, srnci, mufloni a kanci…

Ale ty časy Zlaté renety dávno již stříbrné Čertovy proudy vzaly… Dnes je sádek a celá školní zahrada zarostlá divokým býlím, kde hrají první housle pelyněk, lebeda a kopřiva s bolševníkem…

Veselá a nezkrotná povaha naší vsazené ribstonské Pepičky by mohla dát pořádný štulec všem vyznavačům krátce střižených trávníků, betonových záhonků s maceškami, asfaltových cest, cestiček i cyklostezek pro kola šlapací a brusle kolečkové.

Nejmladší žáčci usadili jablůňku pod našimi okny do kamenité loučovické země. Pepička dostala tu nejlepší zeminu z letitého kompostu pana školníka. Oplotili jsme ji pevnými a pružnými pruty z vltavských bobřích hrází, obkroužili ji sluncem ze zelených drnů a balvany ze strmých svahů Loučové hory. Vody se napila z chladné lesní studánky a do koruny si vpletla rubínovou pentličku z velikonoční pomlázky…

Ať nám brzy dáš svá jablíčka sladká, Pepičko naše drahá!...

Učitel Jonáš a jeho bobříci z první třídy